Od hor k margaritám: Můj ultimátní itinerář po Mexiku

Tentokrát jsem v Mexiku necestovala sólo – přidal se ke mně rodinný přítel Thomas a společně jsme vyrazili na třítýdenní dobrodružství.

Začátky v Monterrey: Tacos, hudba a festivalová atmosféra

Naše cesta začala v Monterrey, městě, které se rychle ukázalo jako dokonalý úvod do Mexika. Přiletěla jsem z Guatemala City přes Cancún, a i když jsem si musela znovu odbavit zavazadla a měnit letiště, cesta byla překvapivě hladká. Po přistání jsem pár hodin počkala na Thomase a naše cesta oficiálně začala.

Hlavním důvodem, proč jsme si jako výchozí bod vybrali Monterrey, byl festival Tecate Pal Norte, a už předem jsme se rozhodli, že si ho užijeme naplno s jednodenními VIP vstupenkami (cena přibližně 300 USD za lístek). Ale než jsme se ponořili do hudební scény, měli jsme na programu něco stejně vzrušujícího: tacos.

Večer před odletem z Guatemala City jsem večeřela ve Flor de Lis, kde jsem si nakonec popovídala s šéfkuchařem Nickem. Někde mezi chody trval na tom, že v Monterrey musíme vyzkoušet konkrétní taco stánek „Tacos del Muerto“ – místo, které si získalo velké uznání a v roce 2025 dokonce i michelinskou zmínku. Přirozeně jsme jeho radu vzali vážně. Takže hned první den bylo naším úkolem tyto „božské“ tacos vypátrat. Dorazili jsme brzy ráno, těsně po otevření, což znamenalo, že fronta byla zvládnutelná a čekání relativně krátké. Vyzkoušeli jsme hovězí i vepřové tacos – a upřímně, stály za všechen ten humbuk. Jednoduché, syté a plné chuti. Díky, šéfkuchaři Nicku, za tohle nezapomenutelné doporučení. Zbytek dne byl pomalý a pohodový. Toulali jsme se městem, nasávali atmosféru a dělali nákupy na poslední chvíli – hlavně jsme sháněli outfity na festival a všechno, co jsme zapomněli.

Pak přišla neděle: den festivalu.

Tecate Pal Norte nezklamal. Atmosféra byla elektrizující od chvíle, kdy jsme dorazili. Upgrade na VIP byl jedním z nejlepších rozhodnutí, která jsme udělali – nejen kvůli prioritnímu vstupu, ale i kvůli celkovému pohodlí. Vyhrazené zóny, kratší fronty na pití a jídlo a – co bylo nejpůsobivější – čisté toalety, které byly neustále udržované. Luxus, na který na hudebních festivalech rozhodně nejsem zvyklá. Co se týče hudby, lineup byl neuvěřitelný, ale dvě vystoupení vyčnívala. Halsey předvedla silný a emotivní set, zatímco The Killers si naprosto ukradli show pro sebe. Měla jsem to štěstí vidět je v posledních letech už dvakrát, ale pokaždé to byly halové koncerty. Vidět je naživo na open-air festivalu, obklopená tisíci lidmi, kteří všichni zpívali s nimi – to byl úplně jiný zážitek. Větší, hlasitější a zároveň tak nějak osobnější.

Monterrey udalo tón zbytku naší cesty: neuvěřitelné jídlo, nezapomenutelná hudba a ty spontánní momenty, díky kterým je cestování tak výjimečné.

Z Monterrey do Mexico City: Balóny, pyramidy a gurmánské objevy

Ráno po festivalu, s mírným spánkovým deificitem, ale stále na vlně euforie z víkendu, jsme nastoupili do dálkového autobusu do Mexico City. Vybrali jsme si FlixBus, přičemž jízdenky stály kolem 55USD za každého. Cesta samotná byla… dlouhá – asi 17 hodin – ale překvapivě zvládnutelná. Autobus byl čistý, pohodlný a téměř prázdný, což znamenalo, že jsme každý měli dvojsedačku, abychom se mohli natáhnout a trochu si odpočinout. Nebylo to sice žádné luxusní cestování, ale rozhodně lepší, než jsme čekali. Do Mexico City jsme dorazili těsně po 22:30, takže jsem zarezervovala hotel s výhodnou polohou přímo naproti autobusovému nádraží. Bylo to jedno z těch praktických rozhodnutí, za která jsi vděčná, když dorazíš pozdě do obrovského města.

Ale nebyl čas zpomalit.

Druhý den ráno jsme brzy vstávali kvůli něčemu, na co jsem se opravdu těšila – let horkovzdušným balónem nad Teotihuacánem, rezervovaný přes GetYourGuide (kolem 268USD za osobu, včetně dopravy a doplňků). Bylo to poprvé, co jsem letěla balónem, a upřímně, předčilo to všechna očekávání. Tiché vznášení se nad starověkými pyramidami při východu slunce byl jeden z těch neskutečných momentů, kdy se musíš štípnout, jestli se ti to nezdá. Pohled na rozlehlost areálu shora mu dodal úplně jinou perspektivu – klidnou, až nadpozemskou. Po přistání nás čekala snídaně formou bufetu… a ochutnávka tequily. Ano, v 10 dopoledne. A ne, neřekli jsme ne. Odtud jsme pokračovali k ikonické bazilice Panny Marie Guadalupské, jednomu z nejdůležitějších poutních míst na světě. I když nejsi věřící, rozsah a atmosféra toho místa jsou neuvěřitelně působivé. Zpět do města jsme se vrátili kolem 14:00, vyzvedli si tašky z hotelu a přesunuli se do našeho dalšího ubytování, kde jsme strávili následující dvě noci.

Pro Mexico City jsme neměly žádný přísný itinerář – a upřímně, díky tomu to bylo ještě lepší. Naše první odpoledne a večer byly jen o toulání. Prozkoumávaly jsme různé čtvrti, narážely na malé uličky, parky a skrytá zákoutí a prostě nechaly město, aby se nám samo přirozeně odhalovalo. Večeři jsme si ten večer daly v Cerrojo Zócalo – a páni, to byl zážitek. Objednaly jsme si guacamole s chipsy, tacos a grilované krevety. Všechno chutnalo neuvěřitelně, ale co opravdu vynikalo, byla prezentace. Každé jídlo vypadalo jako umělecké dílo. Jedno z těch jídel, u kterých se před prvním soustem zastavíš, abys tu krásu vstřebala. Druhý den probíhal v podobném rytmu – žádné plány, jen objevování. Na Mexico City je něco speciálního, když zpomalíš a necháš se trochu ztratit. Ten večer jsme vyzkoušely Marmotu (díky, Christine, za doporučení). Ukázalo se, že je to skrytý klenot. Objednaly jsme si ústřice, horké hranolky s parmazánem a česnekem, burratu a jejich vyhlášený grilovaný sýr. Dá se říct, že jsme to s objednávkou úplně přehnaly – ani jsme to nedokázaly všechno sníst. Ale každé sousto stálo za to. Atmosféra byla uvolněná a stylová, jídlo syté a poctivé a nakonec z toho byla jedna z těch večeří, na které myslíš ještě dlouho po skončení cesty.

Road trip po Mexiku: Výhledy na sopky, zastávky na pobřeží a skryté poklady

Druhý den ráno jsme si vyzvedli auto z půjčovny a oficiálně zahájili road tripovou část našeho dobrodružství. Všechno jsem zarezervovala přes Booking.com a proces byl bezproblémový – a překvapivě cenově dostupný, i s plným pojištěním v ceně. (Mas by MEX, 175USD na pět dní)

Naše první zastávka: Pico del Aguila.

Věděla jsem, že tenhle výšlap bude krátký, ale intenzivní – asi 700 metrů převýšení na pouhých 3 kilometrech (protože jsme si omylem vybrali delší trasu). Po troše zkoumání jsme se rozhodli vynechat prohlídky s průvodcem a zvládnout to sami. Plně vybaveni svačinou, staženými mapami tras a vrstvami oblečení pro nepředvídatelné horské počasí jsme vyrazili. A páni – stezka nás vůbec nešetřila. Od samého začátku bylo stoupání neúprosné. Začali jsme na betonové cestě, která se rychle změnila v hliněnou stezku, než nás zavedla do lesa. Hned v prvním úseku naše tempo dramaticky zpomalilo a počet přestávek se zvyšoval stejně rychle. Asi v polovině cesty jsme došli na otevřenou travnatou část – najednou jsme byli nad stromy, a dokonce i nad mraky. Stát tam a dívat se na obrovskou rozlohu Mexico City, která se pod námi nekonečně táhla, stálo za každý krok. Ale ještě jsme neskončili. Poslední úsek zahrnoval šplhání přes skály, než jsme dosáhli mírně rovné plochy, kde jsme se zastavili, abychom popadli dech a nabrali dostatek energie na poslední úsek. Celkově nám výstup trval asi 2,5 až 3 hodiny. Nahoře byly výhledy naprosto neuvěřitelné. Pokud mám být upřímná, víc jsem se bála sestupu – koleno mě začalo protestovat už cestou nahoru. Rozhodli jsme se jít dolů jinou cestou, která se ukázala být dobrodružnější, než jsme čekali. Zahrnovalo to navigaci mezi velkými kameny, nejasné cesty a silné spoléhání na offline mapy… a intuici. Rozhodně byly chvíle paniky, kdy se zdálo, že jsme se ztratili. Pár uklouznutí, několik škrábanců a spousta opatrných kroků později – dostali jsme se bezpečně dolů. A rovnou do restaurace. Priority. Jídlo a studené pivo nikdy nechutnaly lépe.

Rychlá zastávka v Morelii

Naše zastávka v Morelii byla krátká – ale překvapivě zapamatovatelná.

Dorazili jsme večer po dlouhém dni stráveném řízením, a to, co mělo být hladkým ubytováním, se změnilo v honičku na poslední chvíli, když nám původní ubytování náhle zrušili. Nic ideálního po hodinách na cestě. Naštěstí se nám podařilo najít jiný hotel s parkováním a 24hodinovou recepcí, což se nakonec ukázalo jako nečekaný upgrade. Byli jsme příliš unavení na to, abychom ten večer něco prozkoumávali, tak jsme to vzali jednoduše a šli rovnou spát.

Druhý den ráno jsme konečně zahlédli, co Morelia nabízí – a nezklamala. Se svou elegantní koloniální architekturou, budovami z teplého růžového kamene a uvolněnou atmosférou působilo město od prvních kroků okouzlujícím a autentickým dojmem. Toulali jsme se historickým centrem, nasávali klidnou ranní atmosféru, dali si kávu a užívali si pomalejší tempo, než jsme znovu vyrazili na cestu. I když byla naše návštěva krátká, Morelia zanechala silný dojem. Je to jedno z těch míst, která působí nenápadně, ale krásně – a rozhodně stojí za delší zastávku, pokud máš čas.

Pobřežní pohoda v Zihuataneju

Po krátké ranní procházce okouzlujícími uličkami Morelie jsme byli zpátky v autě a na cestě do Zihuataneja. Po hodinách na cestě byl příjezd sem jako závan čerstvého vzduchu. Ve srovnání s některými většími a rušnějšími destinacemi mě tohle malé plážové městečko naprosto překvapilo – v tom nejlepším slova smyslu. Mělo takovou uvolněnou, autentickou atmosféru. Procházeli jsme se, strávili nějaký čas na pláži a jako vždy plánovali další jídlo. Skončili jsme v útulném italském podniku „Aroma Cocina“ (rozhodně stojí za to si ho rezervovat předem – my jsme měli štěstí na poslední volný stůl). Pizza? Naprosto vynikající. V Zihuataneju nešlo o odškrtávání památek nebo spěchání z místa na místo – šlo o to užít si přítomný okamžik. A upřímně, nakonec to byla jedna z mých nejoblíbenějších zastávek z celé cesty.

Smíšené pocity v Acapulcu

Acapulco bylo místo, na které jsem byla už nějakou dobu zvědavá – slavné, živé a kdysi považované za jednu z nejikoničtějších plážových destinací Mexika. Dorazili jsme kolem oběda a šli se rovnou najíst, zastavili jsme se v Umami Sushi Acapulco. Ukázalo se to jako skvělá volba – čerstvé gyoza knedlíčky, lososové sashimi a tuňákové poke bowl, které po té jízdě přišly vhod. A samozřejmě jsem neodolala a vyzkoušela jejich avokádové martini – nečekané, ale překvapivě dobré. Uvnitř našich koláčků štěstí jsme našli vzkaz: „Aprende de los errores, ellos son maestros“ (Uč se z chyb, jsou to tvoji učitelé). Pěkná malá cestovatelská mantra.

Po ubytování jsme strávili nějaký čas u bazénu a pak vyrazili na průzkum. Pláže byly krásné, o tom žádná, ale celková atmosféra mi přišla velmi rušná a dost turistická. Mělo to energii, ale ne úplně takovou, se kterou bych se osobně ztotožnila. Acapulco má své kouzlo a svou historii, ale pro mě nevyčnívalo tolik jako některá jiná místa na této cestě. Když se na to dívám zpětně, pravděpodobně bych raději strávila víc času někde jako v Zihuataneju.

Zamilování se do Oaxacy

Oaxaca byla láska na první pohled.

Po jedné z nejdelších jízd naší cesty jsme odpoledne dorazili do města – unavení, hladoví a připravení zpomalit. Naše první zastávka? Jídlo, samozřejmě. Našli jsme si místo na pozdní oběd (který se snadno změnil v večeři) a objednali si mix tacos, avokádových pokrmů a tuňákového carpaccia (Restaurante Casa Hidalgo). Každé sousto bylo neuvěřitelné – syté, čerstvé a plné chuti. Když jsme dorazili do hotelu, přivítali nás panákem tequily – úvod do Oaxacy, který k ní naprosto seděl. Od té chvíle jsem věděla, že tohle místo bude speciální.

Druhý den ráno jsme bez reálného plánu vyrazili na průzkum – a nějak jsme skončili na spontánním lovu nástěnných maleb. Barevný street art, skrytá zákoutí a kreativní energie se zdály být všude. Oaxaca působila živě, a přesto uvolněně, umělecky, a přesto hluboce zakořeněná v tradici. I když byl náš pobyt krátký, zanechal trvalý dojem. Je to ten typ místa, které tě vybízí ke zpomalení, bližšímu pohledu a k tomu, abys tam zůstala o něco déle, než jsi plánovala.

Poslední zastávka: Puebla

Puebla byla naší poslední zastávkou před cestou zpět na letiště – a působila jako klidný, jemný konec rychlé cesty. Dorazili jsme brzy odpoledne po 5–6hodinové jízdě, ubytovali se v hotelu a vyrazili rovnou prozkoumat historické centrum. Město okamžitě vyniklo svými barevnými budovami, elegantními ulicemi a krásně zachovalou koloniální architekturou. Vzhledem k omezenému času jsme to pojali jednoduše – toulali jsme se po hlavních náměstích, zaskočili do malých kaváren a užívali si uvolněnou atmosféru. Po dnech neustálého pohybu působila Puebla pomaleji, tišeji a přesně tak, jak jsme potřebovali. Protože jsme věděli, že druhý den ráno letíme brzy, nezůstali jsme venku dlouho. Jen krátká večerní procházka, něco k jídlu a brzký spánek. Možná to byla jen krátká návštěva, ale Puebla byla dokonalou závěrečnou tečkou – klidná, okouzlující a nenuceně krásná.

Závěrečné myšlenky

Když se ohlédnu zpět, tenhle road trip byl rychlý – možná občas až trochu uspěchaný. Často to vypadalo, že jen přeskakujeme z jedné destinace (a jednoho neuvěřitelného jídla) do druhé. Ne že bych si stěžovala. Ale kdybych to měla dělat znovu, zpomalila bych – na některých místech bych zůstala dvě noci, abych měla víc času to všechno pořádně nasát. Přesto jsme z času, který jsme měli, vytěžili maximum. A změnilo se to v nezapomenutelnou cestu plnou dechberoucích výhledů, spontánních momentů a jedněch z nejlepších jídel, jaká jsem kdy jedla.

Stresující začátek v Cancúnu

Ne každá část cesty jde podle plánu – a naše cesta do Cancúnu toho byla dokonalým příkladem.

Před odletem jsme museli vrátit auto z půjčovny. Plán byl jednoduchý: vzbudit se brzy, nechat si dostatek času a vyrazit na letiště bez stresu. Realita však měla jiné plány. Tu noc jsem nemohla vůbec spát, takže někde mezi vyčerpáním a praktičností jsme se rozhodli odjet už kolem 3:00 ráno. V 5:00 jsme dorazili na letiště s pocitem, že máme velký náskok. To sebevědomí netrvalo dlouho. Postupovali jsme podle pokynů k vrácení uvedených v naší rezervaci, ale nikde nebyla – doslova – žádná cedule označující místo pro vrácení aut. Poté, co jsme několikrát bez úspěchu kroužili, jsem vyskočila z auta a šla dovnitř najít někoho z autopůjčovny. Nejdřív byla kancelář zavřená, ale nakonec se někdo objevil. Komunikace byla… náročná. Žádná angličtina, jen směs gest a základních slov. Nakonec jsem pochopila v čem je problém: na vnitrostátním terminálu se auta nevrací. Museli jsme jet na mezinárodní terminál. Nic ideálního – ale neměli jsme na výběr. Zpátky v autě jsme jeli podle pokynů k mezinárodnímu terminálu a doufali, že všechno konečně klapne. Místo toho nás čekaly zablokované vjezdy, nejasné značení a nulová indikace, kde auto vlastně vrátit. S každou špatnou odbočkou začala houstnout doprava a najednou bylo 6:00 ráno – a my jsme stále jezdili v kruzích a prosili o pomoc každého, koho jsme potkali. V tu chvíli mě už plně ovládl stres. Pak konečně – poté, co jsme se zeptali několika lidí a málem to vzdali – jsme to uviděli. Náhodná zeď s názvem autopůjčovny: Mex Rent A Car. Úleva je slabé slovo. Nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná, že vracím auto. A ano, byly tam i slzy. Byl to jeden z těch zdrcujících momentů, kdy na tebe všechno najednou dolehne. Předali jsme klíče a okamžitě spěchali přes odbavení a bezpečnostní kontrolu, k bráně jsme se dostali pouhých 10 minut před nástupem do letadla. V tu chvíli existoval jen jeden logický další krok: sklenka vína.

Zpomalení v Cancúnu: Pláže, výlety a jedno velmi dobré rozhodnutí

Po tom chaosu s cestou nám Cancún konečně dopřál ten restart, který jsme potřebovali.

Úterý – Let byl krátký – jen pár hodin – a naštěstí po příletu vše proběhlo hladce. Vyzvedli jsme si nové auto z půjčovny (tentokrát mnohem lepší zkušenost) a zamířili rovnou do našeho all-inclusive resortu (Seadust), rezervovaného přes Expedii. Opět jsem auto zarezervovala přes booking.com (u Alamo, cena 380 USD, včetně plného pojištění). Check-in byl rychlý, snadný a přesně ten moment bez stresu, po kterém jsme toužili.

Středa a čtvrtek – Původní plán byl využít resort jako základnu a hned prozkoumat poloostrov Yucatán. Ale po pěti intenzivních dnech road tripu jsme udělali společné rozhodnutí: nedělat absolutně nic. A upřímně? Nejlepší rozhodnutí všech dob. Strávili jsme dva celé dny u bazénu a u moře – odpočívali jsme, jedli, popíjeli víno a pracovali na opálení. Resort splnil všechna očekávání: skvělé zázemí, vynikající jídlo a opravdu dobré služby.

Pátek – Naším prvním pořádným výletem musela být Chichén Itzá – jeden z nových sedmi divů světa. Rozhodli jsme se pro návštěvu na vlastní pěst a zaplatili jen vstupné, místo abychom si rezervovali prohlídku s průvodcem. Strávili jsme asi hodinu touláním se kolem, focením a nasáváním velikosti toho místa. Je to jedna z těch památek, které působí neskutečně, když je vidíš naživo. Poté jsme se krátce zastavili u Cenote Ik Kil – úžasné přírodní propasti obklopené bujnou zelení.

Sobota – Sobota přinesla něco trochu jiného – lekci surfování. Vlny byly malé, ale díky tomu to bylo ideální pro procvičování techniky: chytání vln samostatně, zlepšování zatáček a učení se, jak lépe číst oceán. Později ten den jsme udělali něco trvalejšího – zašli jsme do tetovacího studia a nechali si udělat nové tetování na památku na Mexiko. Dá se říct, že se z toho vyklubal docela perfektní den.

Neděle a pondělí – Další dva dny čisté relaxace. Pláž, slunce, jídlo, a pořád dokola. Stihli jsme i lehké objevování – zašli jsme do malé nedaleké vesničky, prohlíželi si místní obchůdky a prostě si užívali pomalejší tempo této části cesty.

Úterý – Rozhodli jsme se vyrazit dál a zarezervovali si přes GetYourGuide tříhodinovou plavbu lodí (65 USD za osobu) k Las Coloradas. Cestou jsme se zastavili ve Valladolidu – malém, barevném městečku s opravdu okouzlující atmosférou. Rozhodně stojí za krátkou návštěvu. Samotná plavba lodí byla zajímavá – viděli jsme pelikány (jeden z nich mě mimochodem kousl 😅), krokodýly a další divokou zvěř, spolu se slavnými růžovými lagunami. To znamená… cesta byla dlouhá. Asi 3,5 hodiny každým směrem. Stálo to za to? Možná. Ale kdybych to měla dělat znovu, spojila bych to s další zastávkou, jako je Chichén Itzá, a udělala z toho jeden větší celodenní výlet.

Středa – Tohle byl den, na který jsem se těšila nejvíc – výlet katamaránem na Isla Mujeres. Znovu jsme si rezervovali přes GetYourGuide (přibližně 65 USD) a po příjezdu nám nabídli upgrade na VIP katamarán: méně lidí (jen 20), zastávka navíc a otevřený bar – včetně vína. Nejdřív jsme váhali. Dalších 60 USD na osobu? Pak jsme si řekli – proč ne? Nejlepší rozhodnutí všech dob. Den byl perfektní. Šnorchlování v křišťálově čisté vodě, drinky na palubě, oběd formou bufetu, zastávky na koupání, kde jsme skákali přímo z lodi… a pak dvě hodiny volného času na ostrově. Cestou zpět začala téct tequila – přímo z láhve – a atmosféra se změnila v pořádnou párty na moři. Jeden z nejlepších dnů z celé cesty.

Čtvrtek – Na náš poslední celý den jsme vmáčkli jeden závěrečný road trip – návštěvu Tulumu a Playa del Carmen. Tulum pro mě úplně nenaplnil očekávání, ale Playa del Carmen? Tu jsem si zamilovala. Ano, je to turistické – ale ta atmosféra, kavárny, bary a malé umělecké obchůdky na každém rohu působily živě a zábavně. Strávili jsme pár hodin touláním se, než jsme se vrátili do resortu, abychom si užili naše poslední plážové odpoledne.

Pátek – Let zpět do Mexico City jsme měli v 9:00 ráno, takže jsme zase brzy vstávali – tentokrát kolem 6:00. Vrátili jsme auto z půjčovny… a naštěstí to tentokrát bylo naprosto bez stresu. Mnohem lepší zakončení naší cancúnské kapitoly.

Závěrečné myšlenky o Cancúnu

Tato část cesty byla přesně to, co jsme potřebovali – směs dobrodružství a čisté relaxace. Od starověkých ruin a růžových lagun až po líné dny na pláži a nezapomenutelné párty na lodi, bylo tam od všeho trochu. Pokud mi to něco připomnělo, tak to, jak důležité je občas zpomalit… i uprostřed nabitého itineráře.

Sólo závěr v Mexico City

Poslední dny naší cesty vypadaly trochu jinak. Thomas letěl domů v sobotu, zatímco já zůstala až do pondělí – takže se tato část stala směsí společných chvil a trochy sólo cestování. Měli jsme to štěstí, že jsme se mohli ubytovat dříve, a protože jsme byli naprosto vyhladovělí, nechali jsme si tam tašky a šli rovnou na oběd. Cítili jsme se odvážně a vybrali si restauraci známou svými neobvyklejšími mexickými delikatesami – ano, včetně cvrčků (Templo Mezcaleria). Jsem moc ráda, že jsem to zkusila… ale objednala bych si to znovu? Asi ne. Po obědě jsme strávili pár hodin touláním se ulicemi, naposledy nasávali energii města a pak se vrátili do hotelu si odpočinout. Později večer jsme to pojali jednoduše a dali si malou večeři v hotelové restauraci. Objednala jsem si tortillovou polévku, která byla neuvěřitelně chutná a po dlouhém dni víc než stačila. Protože Thomas letěl druhý den brzy ráno, strávili jsme klidný večer na pokoji – žádné velké plány, jen odpočinek po týdnech společného cestování.

Druhý den ráno začalo moje sólo objevování. Měla jsem zarezervovanou prohlídku muzea Fridy Kahlo přes GetYourGuide (82 USD) – a byl to rozhodně jeden z vrcholů mého času v Mexico City. Bylo něco neuvěřitelně silného na tom být na stejném místě, kde Frida Kahlo žila a tvořila své umění. Procházet se jejím domovem, vidět její ateliér, její osobní věci – díky tomu všemu to působilo tak skutečně a intimně. Je to jeden z těch zážitků, které v tobě zůstanou ještě dlouho poté, co odejdeš. Po prohlídce jsem se zastavila na oběd v NUDO Ramen a objednala si vynikající polévku ve stylu Tom Kha. Co ten zážitek udělalo ještě lepším, byl personál – když jsem se nemohla rozhodnout, nabídli mi malé vzorky k ochutnání, díky čemuž bylo vybírání nejen snazší, ale i opravdu zábavné. Malé gesto, které udělalo velký dojem.

Můj poslední den byl záměrně pomalý. Po týdnech přesunů, objevování a neustálého pohybu mi přišlo správné se zastavit. Šla jsem na krátkou procházku, ale většinu času jsem zůstala v hotelu – balila jsem, přemýšlela a už začala plánovat své další dobrodružství… narozeninový výlet do New Yorku. Protože jestli cestování něco dělá, tak to, že v tobě vyvolává chuť na další. A tak moje cesta po Mexiku skončila – plná kontrastů, nezapomenutelných momentů, neuvěřitelného jídla a několika chaotických příběhů, které to všechno při zpětném pohledu udělaly ještě lepším.

Závěrečné myšlenky

Když se ohlédnu zpět, tato cesta Mexikem byla vším, v co jsem mohla doufat – a ještě víc. Nebylo to dokonalé. Byla tam brzká rána, špatné odbočky, přehlédnuté značky, dlouhé jízdy a několik stresujících momentů. Ale tyhle části mi teď přijdou stejně zapamatovatelné jako ty nejlepší okamžiky. Protože mezi tím chaosem bylo tolik krásy.

Východy slunce nad starověkými ruinami.
Nekonečné talíře neuvěřitelného jídla.
Spontánní momenty, které nebyly nikdy plánované, ale ukázaly se jako ty nejlepší.
A místa, z nichž každé zanechalo svou vlastní jedinečnou stopu – od pulzujících měst až po tichá městečka.

Tahle cesta mi připomněla, že cestování není o tom, aby všechno šlo hladce. Je to o příbězích, které sbíráš, o lidech, které potkáváš, a o tom, jak každý zážitek – dobrý i špatný – formuje tvou cestu. Kdybych to měla dělat znovu, možná bych trochu zpomalila. Zůstala déle na určitých místech. Nechala víc prostoru pro klid. Ale změnila bych něco? Pravděpodobně ne. Protože tahle cesta, v celém svém chaosu i magii, byla přesně taková, jaká měla být.